Proč bych měl vstát a pracovat...

    Padlo pravé poledne. Vysoký a v obleku oděný muž, právě vyšel z budovy v níž pracoval. Vyšel sám, jelikož ten den pracoval sám. Byl totiž svátek a ostatní lidé se raději věnovali jiným kratochvílím, nežli sezení v kanceláři. Muž si to namířil k malé hospůdce u náměstí. Přisedl si ke stolu a se zasmušilým výrazem požádal o kávu bez cukru. Ledabyle upíjel a přemýšlel jak zefektivnit svojí pracovní činnost. 

    Z přemítání jej vytrhl smích opodál sedícího, ježatého chlapíka. Chvíli jej pohrdavě pozoroval a vnitřně mu nepřál jeho dobrou náladu. Ježatý muž si ho všiml. 

    ,,Tak co pane kravaťáku, jak jdou kšefty?" vykřikl ježatý. 

    Muž v obleku zívl a ležérně odpověděl: ,,Nevím o jakých kšeftech mluvíte pane, ale moje pracovní činnost je již teď značně nad rámec nadprůměrné efektivity." 

    ,,Tak to byste mohl poručit na stůl nějakou tu rundu," nadhodil chlapík. Muž v obleku se s nezájmem otočil a dál usrkával svojí kávu. ,,Mohl bych vám za to vrátit vaší peněženku, co vám vypadla, když jste sem přišel," nedal se odbýt ježatý. Muž si prohledal kapsy a skutečně, peněženka v nich scházela. Otočil se na chlapíka, který ji držel a s úsměvem mu ji podával. 

    ,,Zvláštní," pomyslel si muž. Natáhl ruku a vzal si zpět svoji peněženku. Ježatý chlapík k němu bez váhání přisedl. ,,Děkuji pane," řekl muž v obleku. 

    ,,Rádo se stalo a teď k té rundě, nepohrdl bych vychlazeným pivem." 

    ,,Dobrá, prosím číšnice jedno pivo tady pro pána." Ježatý chlapík se zhluboka napil. Poté si otřel pusu a hlasitě říhnul. 

    ,,Takže pane...," odkašlal si kravaťák, ,, a jak jdou kšefty vám?"

    ,,Žádné kšefty pane, žádné, práce to pro mě není," odpověděl s úsměvem ježatý a opět se napil.

    ,,Jak zde tedy můžete klidně a bezstarostně sedět, když nemáte jistý příjem, ale pouze výdej a to ani ne z vlastní kapsy." 

    ,,To je pravda, co byste mi poradil pane "podnikateli"," ušklíbl se ježatý.

    ,,Měl byste vstát ze židle a jít si najít nějaké zaměstnání, dle mého názoru." pokáral jej muž v obleku.

    ,,Proč bych měl vstát, pracovat a stresovat se, když můžu sedět pít a radovat se?"  

    ,,To proto, abyste se měl za co napít." 

    ,,Ale ano já vám rozumím, avšak já zde sedím, piju a raduji se i bez práce." 

    ,,Ano, jelikož za vás platím já." 

    ,,No a vidíte to, vy se dřete do úmoru, vyděláváte peníze. Poté potkáte mě a rozhodnete se o ně se mnou podělit. Právě teď tu oba sedíme a pijeme, ale pouze já se z toho raduji. A z toho vychází moje hypotéza. Když vy se dřete, ale následně se ani neumíte za své peníze pobavit, proč tedy pracujete pane?" 

Muž se zamyslel, vytáhl z kapsy plátěný kapesník a otřel si čelo. 

    ,,Pracuji abych měl lepší život a mohl si dopřát věci, jež bych si bez práce dopřáti nemohl." řekl rozhodně.

    ,,Ano pane, ale když už si je dopřejete jste opravdu šťastnější než ten, který je získal bez úsilí? Bez toho aby pracoval? Tak jako já?" 

    ,,Nepopírám pane, že jste možná šťastnější nežli já, avšak mohu hrdě prohlásit, že jsem šťastný, i když to tak občas nevypadá." 

    ,,A proč se tedy... proč se neradujete, když teď můžete a místo toho mě káráte za to, že tu sedím a za vaše peníze se opájím studeným pivem a radostí na této pohodlné židli?" 

    ,,Mám radost, že vy máte radost pane." 

    ,,No vidíte už se někam dostáváme pane, teď dopijte ten šálek kávy, houkněte na tu prdelatou servírku a poručte si také něco pořádného, třeba rum, whiskey nebo vychlazené pivo, umocní to vaší nově nalezenou radost." 

,,Já se vám divím člověče, že o tom dokážete pořád dokola žvanit." 

,,Jelikož..." nedořekl ježatý muž, protože se skácel i se židlí k zemi a zemřel. V obleku oděný muž vyskočil a ihned zalarmoval policii, nemocnici a černé havrany, aby se o toho náhle zemřelého chlapíka jak se patří postarali a odvedli jej na věčnost. 

          

    Za padesát let, když muž v obleku zemřel, tak přišel k nebeské bráně. Urovnal si kravatu a vyčkával co se bude dít. Náhle na něho vykoukl chlapík, oblečen v bílém a nad hlavou se mu vznášela svatozář.     
    ,,No to se podívejme koho to sem funebráci nesou, zdravím vás pane." řekl ježatý. Byl to ten, kterého před lety potkal v malé hospůdce u náměstí. 

    ,,Je to už čásek co pane," uchechtl se ježatec se svatozáří.

    ,,Ach ano, dobrý den." odpověděl nonšalantně muž.

    ,,Tak co pamatoval jste na má slova, když jsem vám je tenkrát řekl?"

     ,,Ano, avšak... ano pamatoval." řekl pochybně kravaťák.

     ,,No tak dobře pane. Je čas abych vám řekl co je tohle za místo." 

    ,,No co by to bylo za místo, přece nebe," přerušil jej muž v obleku, ,, vidím tu zlatou bránu, vaši svatozář a oblaka kam až oko dohlédne." 

    ,,No... když tedy chcete, můžete tady tomu říkat nebe," uchechtl se ježatý. 

    ,,Co mám tedy dělat? Mohu vstoupit dovnitř?"

    ,,Zajisté, zajisté, jenom vás musím varovat, za tou bránou se neskrývá nic, je tam temnota, prázdno."

     ,,Takže... takže jsem tedy v pekle," zajíkl se muž. 

    ,,Ale vůbec néé. Nic jako peklo, nebe, očistec, nic takového neexistuje, vymysleli si to lidé na zemi, a já dostanu jednou za sto let jednohodinovou příležitost přijít a varovat je, že se mýlí. Jakmile uplyne má hodina, mé pozemské tělo zemře a já se vrátím sem, zpět do práce. Avšak za celou věčnost se mi lidstvo nepodařilo přesvědčit, a tak poslední dobou, když přijdu na zem, usednu do nejbližší hospody a užívám si svojí jedinou hodinu plnými doušky, tak jak by to měli dělat i ostatní lidé, tak jak jsem vás k tomu před lety nabádal, pamatujete přece." Muž v obleku stál jako opařený. Slova anděla, tedy pokud se mu tak dá říkat, jej úplně paralyzovala. ,,Netvařte se jak boží umučení, prostě jste došel na konec, teď už na ničem nezáleží, váš příděl života vypršel a vy se propadnete do hlubokého temna." oznámil mu formálně ježatý chlapík se svatozáří.

    ,,Ale... ale nedalo by se s tím něco udělat?" 

    ,,Na to jste měl celý život. Celých, počkejte já se podívám... celých osmdesát jedna let, dvacet osm dní, třináct hodin, čtyřicet šest minut a pět vteřin." 

    ,,Ach bože, promarnil jsem svůj život v kanceláři a chozením do kostela jenom proto, abych skončil v temnotě?" mužovo zděšení nabíralo na obrátkách.

    ,,Stručně řečeno, ano." odpověděl ježatý. 

    ,,Takže tohle je tedy konec, otevřete tu bránu ať už to mám za sebou." řekl smířlivě muž v obleku.

     ,,Dobře, avšak ještě před tím... víte na zemi jste mě pozval a já nerad zůstávám někomu něco dlužnej, napijete se se mnou než skočíte do temnoty?" Muž vytáhl z pod stolu láhev do modra zbarvené ambry. Otevřel ji a rázem vzduchem zavála řada nejrozličnějších vůní. 

    ,,A víte co? Dám si rád, celý život jsem si to odpíral, tak proč néé teď před koncem." Usmál se kravaťák. Ježatý nalil do dvou sklenic tu skvostně vonící tekutinu a jednu z nich muži podal. 

    ,,Tak na zdra... noo na to už je trochu pozdě, tak ať slouží," prohlásil již téměř temnotou pohlcený muž v obleku. 

    ,,A souloží," dodal šeptem ježatý. 

    Muž v kvádru vypil ten božsky vonící a ještě lépe chutnající nápoj. Hlava se mu zamotala, že se cítil jakoby se točil na místě. Náhle se vše zastavilo a on seděl v hospůdce u náměstí naproti ježatému chlapíkovi, jenž držel v ruce vychlazené pivo a lišácky se usmíval. 

    ,,Co, co se to..." nevěřícně zíral muž v obleku.

    ,,Dostal jste druhou šanci, to se jen tak někomu nenaskytne." nenechal ho ježatý dokončit otázku. 

    ,,Jak jste to... to jste vrátil čas o padesát let," koktal muž. 

    ,,Konkrétně o padesát let, sto třicet šest dní, jedenáct hodin, padesát osm minut a dvacet dva vteřin." Muž se orosil a stejně jako tenkrát, vytáhl z kapsy plátěný kapesník, aby si otřel čelo. ,,Teď už víte, že život je třeba si užít, jelikož po něm už nic nepřijde a teď mě omluvte, musím zemřít," řekl s úsměvem ježatý a zemřel. Muž odhodil kravatu sundal oblek, plácl číšnici po zadku a začal se bavit. Skutečně si od té chvíle užíval naplno a s úsměvem každý volný okamžik. 

          

    Za padesát let znovu předstoupil před bránu, jenže ne v obleku, ale v rozepnuté košili, bez kravaty a s otiskem rtěnky na krku. Ježatý jej přivítal tradičně lišáckým úsměvem a bez jediného slova otevřel bránu. Za ní se však neobjevila temnota, ale nádherná krajina, jejíž vůně doléhala až k muži s rozepnutou kravatou. 

    ,,Co, co to má, být," řekl uvolněný muž. 

    ,,Tohle můj příteli je nebe, vždy tam bylo. Už tenkrát, když jsi tu byl poprvé. Avšak dostane se do něj pouze veselý člověk. A veselý člověk je ten kdo vesele žil a to jsi můj příteli dokázal. Chytil jsi svojí druhou šanci za pačesy a nepustil jí, proto jsi prožil šťastný život na zemi a prožiješ jej i v nebi." Uvolněný muž neodpovídal, pouze se usmíval. 

    ,,Tak už neotálej a padej dovnitř," pobídl jej ježatý. 

Muž vykročil v klidu, vzpřímeně, bez starostí a s úsměvem na tváři vstříc nekonečnému životu.

Konec

Cestopisy z Amsterdamu - 3. část - Návrat

          ,,Po nějaké době člověk objeví, že ve světových dějinách se neděje nic skutečně, "nového". O něčem skutečně novém by se mohlo mluvit teprve tehdy, až by jednou nastal ten nepředstavitelný případ, že by rozum, lidskost a láska dobyly trvalého vítězství."

Carl Gustav Jung

          Nastal čas odjezdu. Sbalili jsme si věci a na kus papíru napsali nápis "Czech Republic". Mělo nám to pomoci při stopování. Daniela nám vyhledala místo, určené v Amsterdamu přímo pro tento účel. Dokonce se nabídla, že nás tam odveze. Souhlasili jsme. Vysadila nás na tzv: stop place, stoupli jsme si na místo a vytáhli náš nápis. První auto nám zastavilo téměř ihned. Byla to policie. Proto jsme se raději klidili pryč. Ptali jsme se procházejících lidí, zda je to skutečně místo určené ke stopování. Nikdo nám naši otázku nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Nevěděli jsme co dělat dál, avšak najednou mi volala Daniela, která si nás všimla, když jela opět okolo. Řekla, že nás zaveze na benzínovou pumpu za Amsterdam, tam se prý dá také dobře stopovat. Původně jsme chtěli stopovat přímo u dálnice, avšak neměli jsme finanční prostředky na to, abychom byli schopni zaplatit policii pokutu v řádu stovek eur, za stopování na nepovoleném místě. Daniela nás ochotně zavezla na benzínku a my ji pochopitelně překřtili na naši "fellačku". Stoupli jsme si k výjezdu a začali mávat našim transparentem na odjíždějící auta. Jak se asi po hodině ukázalo, tak nikdo z té hrstky lidí co projeli, nám nebyl ochotný zastavit. Rozhodli jsme se změnit taktiku. Naplánovali jsme si města v Holandsku, přes která musíme dozajista jet. Jako nejvhodnější první záchytný bod bylo Hengelo. Proto jsme na druhý papír napsali název tohoto města a začali s ním mávat, jako o život. Bohužel ani na to nikdo nereagoval. Bylo tedy potřeba znovu změnit naší taktiku. Začali jsme obcházel auta, jenž parkovala na benzínce. Nejdříve jsme obešli kamiony. Bylo zde několik Rumunů, Poláků, či Ukrajinců, avšak nikdo z nich nejel naším směrem. Objevili jsme však českou spz. Uvnitř seděl postarší chlapík, jenž skutečně Čech byl, ale jel trochu jinou trasou, než která by nám vyhovovala. I tak, bychom se, ale velmi přiblížili, proto byla na místě otázka, kdy odjíždí. Prý až za několik dní. To nám do karet nenahrálo, a tak jsme šli obcházet osobní auta. Zkoušeli jsme téměř všechny, dokonce zde parkoval i minivan, kolem něhož se pohybovalo alespoň deset lidí v batikovaných tričkách. Bohužel jeli opačným směrem. Zkoušeli jsme se ptát i Němců, ale většinou se s námi nechtěli bavit. Když se zdála situace nejzoufalejší, tak přímo před námi zastavilo auto. Vystoupili z něj dvě mladé, krásné dívky. Sice to vypadalo, že mají naspěch, ale i tak jsem se jich zeptal, jestli nejedou našim směrem. Dívky mě poprosili, abych chvíli počkal a urychleně běželi hledat dovnitř toaletu, na kterou, jak se ukázalo, spěchali. Nejdříve jsme si mysleli, že to řekli jenom, aby nás odbyli, ale jakmile se vrátili, tak nám doporučili, ať se zajdeme podívat o několik metrů dál, že tam parkuje někdo kdo jede naším směrem. Na místě stála tělnatější dívka a jedla křidýlka. Sám jsem si jí označil výrazem "Holandská selka". Zeptali jsme se jí kam jede. Bohužel název toho města nám nebyl znám. Ukázalo se však, že jede přes Apeldoorn, což bylo další záchytné místo v Holandsku. Navíc to bylo výhodnější místo než Hengelo. Neváhali jsme a nasedli k ní do auta. Přeci jenom Apeldoorn byl od Amsterdamu necelých 90 km, takže náš postup se zdál být pro tuto chvíli značný. 

          Dívka měla smysl pro humor, navíc nám po celou dobu jízdy nabízela bonbóny a karamelky, jimiž byla zásobená. Sama sebe popisovala jako jedinou osobu, jenž v Holandsku nekouří trávu. Také nám řekla o svém povolání. Údajně se stará o postižené děti, jako nějaká vychovatelka. Asi ví jak na ně, dá jim karamelku a dítě neprudí. Vysadila nás na benzínce v Apeldoornu. Tam to, ale začalo opět vypadat bledě. Bylo již pozdní odpoledne, a tak se zde nacházelo velmi málo aut. I tak jsme se rozhodli je obejít. Začali jsme kamiony. Samozřejmě se zde znovu vyskytovalo několik Poláků a Rumunů. Ale také jeden kamion s Českou spz. Přiblížili jsme se k jeho vozu a už z dálky zaslechli typické české nadávky. Ten řidič s někým právě telefonovat. Vyčkali jsme tedy až si svůj problém vyřeší a pak mu zaťukali na okno. Frajer byl tak unesen z toho, že zde potkal Čechy, že nás ihned zval dovnitř na pivo. My však nejprve potřebovali vyřešit věc týkající se jeho trasy. Kamioňák nám oznámil, že sedm kilometrů od Apeldoornu naloží náklad a poté jede přes celé Holandsko a Německo do Čech. To bylo skvělé slyšet, navíc, když hned dodal, že nás klidně vezme sebou, avšak měl vyjíždět až za dva dny. Byla totiž zrovna sobota a kamiony prý nesmějí jezdit po dálnicích o víkendech, takže odjezd se plánoval až v pondělí ráno. Rozhodli jsme se, že to promyslíme. Jeden z problému byl ten, že jsme sebou neměli spacák ani stan, takže nebylo možné přespat někde venku. Chlapík nám však před tím zdůraznil, že u něho v kamionu je místa dost, tudíž je možné spát tam. Nerozhodovali jsme se dlouho. Řidič Lukáš nás přivítal s otevřenou náručí a ihned každému z nás přihrál pivko. Když jsme se seznámili, tak se šlo vařit. Lukáš uměl výborně vařit i na parkovišti na benzínce. My navíc byli po celém dni neúspěšného stopování vyhládlí. Bohužel došlo pivo, ale podle map jsme nedaleko nalezli malý golfový klub. Rozhodli jsme se jít tam a dát si točené. Už se stmívalo, a tak byla naše cesta k ničemu, klub měl zavřeno. Vrátili jsme se zpět a pustili si v kamionu film. Se spánkem se to vyřešilo tak, že se za sedadly dal sklopit vrch, na němž bylo asi půl metru místa. Na vyspání to pro jednoho z nás stačilo. Pod tímto sklápěcím lehátkem se za sedadly nacházela matrace na níž spal řidič. Třetí z nás si "ustlal" na sedadle. 

          Druhý den vše probíhalo poklidně. Lukáš opět vytáhl vařič a začal kouzlit. Při tom nám vyprávěl o svém životě. O svých problémech s přítelkyní a o jejím problémovém bratrovi, o nevlastním synovi, o fotbalových výtržnostech. Jednalo se totiž o ultras Sparťana. Vyprávěl nám i o práci, o tom jak jezdí po celé Evropě, díky čemuž poznává nová místa. Po obědě jsme se opět vydali do toho golfového klubu. Konečně bylo možné si po cestě prohlédnout okolí za světla. Nacházela se zde nádherná usedlost, plná luxusních domů a statků. V golfovém klubu měli již otevřeno, a proto jsme si objednali 1,8 litrový korbel piva. Naše finance se však zdáli velmi omezené, a tak zůstalo pouze u jednoho. Ten golfový klub se nazýval Pitch&Putt Bussloo. Příjemně jsme poseděli a následně se vrátili do kamionu. Tu noc na mě zrovna vyšlo spaní na sedadle, proto jsem byl rád za ráno, kdy se vyjíždělo. Ve firmě kam jsme dojeli nám však byl zamítnut přístup do skladu, proto si řidič musel náklad naložit sám. My mezitím počkali v kuřárně. Za necelou hodinku bylo naloženo, a tak jsme mohli vyjet. 

          Na dálnici se však tradičně objevila dlouhá kolona, a tak jsme se rozhodli to objet po okrskách. Nebyl to nejlepší nápad, jelikož nás navigace zradila a my bloudili několik hodin po neznámé oblasti. Nakonec jsme se dokázali vyhnout všem uzavírkám a dostat se zpět na dálnici. Jakmile jsme dojeli do Německa, tak se vše začalo odvíjet lépe, i když občas nás menší kolona zdržela. Na několika místech v Německu byla v dálce vidět obrovská kupa štěrku, tedy alespoň to vypadalo jako štěrk. Avšak nejde mi na rozum jak někdo mohl tuto kupu narovnat do takové výšky, jelikož některé se tyčili přes sto metrů vysoko. Když jsme se blížili k českým hranicím, tak nám Lukáš oznámil, že už máme pouze půl hodiny jízdy, pak bude muset zaparkovat a dát si dvanáct hodin pauzu. Naštěstí se před námi neobjevila již žádná kolona, takže jsme se stihli dostat za Německé hranice a dojet do Chlumce. Zde náš řidič zaparkoval kamion na obřím parkovišti určeném přímo pro kamiony. Následně jsme se přesunuli do jednoho penzionu, kde jsme si objednali pivo a vyjádřili díky našemu novému "fellákovi" Lukášovi. Bohužel jsme ho ani nestihli dopít, jel nám totiž autobus do Ústí nad Labem. V Ústí jsme měli asi jen půl hodiny čas, proto jsme si koupili pivko a poté nasedli na vlak do Prahy. V Praze nás potkalo další štěstí. Ukázalo se, že zde zastavuje mezinárodní vlak, který jede přes město z něhož jsme to měli domů již kousek. Tato poslední vyčerpávající cesta přeplněným vlakem byla tečkou za naším nezapomenutelným výletem do Amsterdamu.

          A co říct nakonec, jak zakončit tento cestopis? Chci říct jenom jediné: Nikdy se nebojte podniknout něco šíleného, něco o čem nevíte jak to dopadne. I kdyby to skvěle nedopadlo, tak toho stejně budete litovat méně, než kdyby jste to vůbec nezkusili.

Paul Scribbler

Konec

Cestopisy z Amsterdamu - 2. část - Krásy Amsterdamu

          Komfortní zóna je prostor, ve kterém se cítíme bezpečně. Je to místo nám dobře známé a nemůže nás tam nic nepříjemně překvapit. Na druhou stranu tam však nečeká ani žádné příjemné překvapení. Jedině překonáním sama sebe a svého pohodlí může naše osobnost růst.

Životní pravda

          Vstoupili jsme do vchodu číslo 7 a vyšli po příkrých rozvrzaných schodech do druhého patra. Naše hostitelka měla být Češka, proto mi přišlo na mysl, že se bude pravděpodobně jednat o nějakou nafoukanou bývalou Pražačku. Opak byl pravdou. Otevřela nám veselá blond dívka s jiskrou v oku. Ihned nás srdečně vítala a začala nás provádět svým bytem. Nabídla nocleh i Emilovi, ale on odmítl s tím, že si objede celý Benelux bez přestávky. Bylo nám jasné, že dívka, jenž se jmenovala Daniela, bude dozajista naší "fellačkou". Zavedla nás do své ložnice v níž jsme měli spát. Byla opravdu luxusní, jak ta ložnice tak i Daniela. Navíc nám ihned začala doporučovat místa kam určitě zajít. Při tom nám poradila i některé záchytné body v případě, že bychom se ve městě ztratili (ani nevěděla jak moc nám to v budoucnu pomůže). Když bylo po seznámení, rozhodli jsme se, že se osprchujeme a vyrazíme do města. Nebyl to problém, v Amsterdamu se stmívalo až kolem půl jedenácté, což byl ideální čas na to vyjít do ulic. 

          Po vyjití z domu jsme si všimli TOI TOI záchodu. V té chvíli jsme to ještě nevěděli, ale měl se z něho později stát jeden z našich nejdůležitějších záchytných bodů. V tu chvíli to však nebylo důležité. Kráčeli jsme směrem do centra obdivujíc všechno kolem nás. Fascinoval nás dokonce i holubí trus. Často se však stalo, že nás málem zmasakroval člověk na kole jedoucí po chodníku. Ano kola mají v Amsterdamu přednost přede všemi ať jsou kde jsou. Po chvíli jsme došli do Park Museumplein, což byla obrovská travnatá plocha. Navíc byl u ní i výběžek, jenž se tyčil několik metrů šikmo do výšky a dalo se na něj vlézt. Přešli jsme park a došli asi k nejslavnější turistické atrakci (když nepočítám Red Light District a marihuanu). Byl to nápis I AM AMSTERDAM. Zde se zdržovalo opravdu hodně lidí i přes to, že byl čas na přesun do některého městského baru. My neváhali a vydali jsme se hledat Coffee shop. U Van Gogh Museum nás však zdržela překrásná svítící fontána, proto jsme se na chvíli rozhodli nepátrat po Coffee shopu, ale kochat se tou nádherou. Avšak po chvíli nás touha přemohla, a tak bylo nutné jít. 

         

          První Coffee shop, který nás zaujal, byl Rookies. Příjemná atmosféra, přijatelné ceny avšak malý výběr. Rozhodli jsme se jít tedy dál a prozkoumat i další místa. Bylo však těžké se orientovat, jelikož všude se nacházelo plno turistů. Další Coffee shop se jmenoval Super Skunk. Zde jsme si koupili rovnou ubalený joint a šli jej odpálit do již známého parku u Van Gogh Museum. Model byl chuťově velice dobrý. Když jsme dobafali, tak jsme se rozhodli, že vyrazíme znovu do města. Po chvilce jsme si však uvědomili, že absolutně nevíme kde jsme. Rozhodl jsem se, že nás dostanu k nějakému záchytnému bodu, ale jakmile jsme míjeli ten samý Coffee shop již po páté, začalo to vypadat, že se mi to možná nepodaří. Naštěstí nás po čase někdo navedl správným směrem. Dostali jsme se až za park u muzea. Bylo jisté, že musíme jít stále rovně a pak někde zabočit doprava a najít vchod s číslem 7. Neměl to být problém, avšak místo toho, abychom došli na konec bloku a zatočili k TOI TOI WC, jsme raději zatočili všude jinde jen né tam. Po půl hodině někdo z nás spatřil TOI TOI a v tu ránu se nám vybavilo kam jít.

          Ráno jsme opět pokecali s Danielou, která nám vyprávěla o tom jak přišla k tomu skvělému bytu. Podle jejich slov jej dostala od rodiny pro kterou pracuje. Od velmi bohaté rodiny, jenž má hodně dětí a ona se o ně stará. Za celých deset let co žije v Amsterdamu, prý nepracovala u nikoho jiného ani nebydlela v jiném bytě. Poté byl čas vyjít opět do ulic. Znovu jsme šli před Van Gogh Museum, abychom obhlédli nápis i ve dne. Všimli jsme si i jiných zajímavostí, kupříkladu sochy, jenž vypadala jako čtyři obří květináče na sobě a ten nejvýše položený se roztékal. Když jsme značně ocenili tento umělecký skvost, tak bylo na čase vyrazit do města. Byla spousta míst kam bylo možné se jít podívat, naše cesta se však ubírala do Red Light District.

          Naše hledání započalo. Značně nás znevýhodňovaly mobilní mapy, jelikož jsme se často podle nich procházeli po vodě jako Ježíš. Po pečlivém pátrání nás ani špatná mapa nezastavila a my se ocitli v té slavné čtvrti červených luceren. Bylo to přesně tak jak mi to mnohdy, ti co v Amsterdamu nikdy nebyli, popisovali... ne nebylo... bylo to lepší, jelikož jsem se tam mohl procházet na živo. Naše hostitelka nás strašila výjevy, že přes den tancují za výlohami pouze stařenky, ale to naštěstí neplatilo. Povětšinou zde byli mladé, atraktivní a skoro nahé slečny. Navíc v této čtvrti nechybělo ani několik Coffee shopů. Bylo zde dosti "veselých domků", sex shopů, dokonce i Peep show jen za 10 € na pět minut. Před ní stál černoch v kloboučku a s hustými vousy, při čemž rozdával letáky s pozvánkami na show. Jakmile jsme prošli hlavní tepnu této ulice, spatřili jsme Oude Kerk. V tu chvíli na mě kdosi z výlohy vedle mě zaklepal. Podíval jsem se a tam stála plnotučná stařenka, přesně taková, jakou nám naše hostitelka popisovala. Měl jsem tedy na výběr, buď zde setrvat a sledovat sexuálně podbízivý tanec dámy v důchodu, a nebo jít hledat očistu ke kostelu. Zvolil jsem druhou možnost... každý by jí zvolil, ta stařena měla faldy na faldech a těm vráskám by se dalo říkat "pravrásky". Navíc jsem ještě nezmínil vyhřezlý pupík a jizvu po císaři. Ne děkuji.

          Oude Kerk byla naše další zastávka, avšak dovnitř, jsme nešli. Zdržovalo se zde mnoho turistů, a tak se nám dostala do držení papírová mapa, na níž jsme si naplánovali další trasu. Ta směřovala na Amsterdamské hlavní nádraží, kde jezdila zdarma loď na druhou stranu řeky. Na nádraží nebylo složité dojít, avšak uvnitř jsme trochu bloudili. Nakonec jsme však spatřili to místo, kde se dá na loď zdarma nastoupil. Zajímavé bylo zjištění, že loď jezdila každé tři minuty. Navíc se dvě stejné lodě vždy míjeli, takže téměř pořád stála na každém břehu loď. Mimo to na ní lidé najížděli i na kolech či skútrech. Na druhé straně jsme chtěli vidět barevné větrné mlýny, avšak nevěděli jsme na jaký autobus nastoupit, proto jsme se prošli a zkoumali jiná místa. Bylo zde několik zajímavých domů, jeden dokonce vypadal jako nějaké placaté véčko. Poté na nás mírně dolehla únava, a tak jsme našli menší park, kde jsme si načali pivo a dali jointa. Kolem chodili lidi a i když nás vůbec neznali, tak nás každý s úsměvem zdravil. Celý Amsterdam mě přesvědčil o tom, že může existovat velkoměsto, kde se dá žít harmonicky a bez konfliktů. Naše hostitelka ani nezamykala svůj byt, jelikož se v Holandsku údajně nekrade. Lidé klidně nechávají svá kola na ulici nepřipoutaná a i za několik hodin je zde najdou. Je zde možné potkat lidi všech barev i vyznání, jenž spolu nekonfliktně vycházejí. Zkrátka to byl pro mě jiný svět, taková trošku utopie, ale skutečná.

          Když jsme dopili a dokouřili, bylo načase vrátit se zpět. Přejeli jsme lodí zpět a vyšli z hlavního nádraží. Po výstupu jsme směřovali jenom kamsi kupředu, unášeni pohodovým Holandským stavem. Až po nějaké době jsme si uvědomili, že absolutně nevíme, kde jsme. Naše mobilní mapy nás opět začali zrazovat, a tak jsme se vydali podle intuice. Jak se ukázalo, naše intuice nepatří k nejlepším. Po dvou hodinách jsme stále netušili kde se nacházíme. Sice jsme občas našli nějaké místo, které nám bylo povědomé, avšak ani z něho se nám nedařilo nabrat správný směr. Nakonec jsem se uchýlil k poslednímu zoufalému kroku a to ptát se lidí na ulici. Lidé nás sice naváděli, ale dost často každý z nich jiným směrem. Když se zdála situace nejzoufalejší, potkali jsme dvě dívky. ,,Where is the Van Gogh Museum?" řekl jsem monotónně. Jedna z dívek vytřeštila oči a táhle něco holandsky vyprskla. Zřejmě to znamenalo ,,coooo?" Vypadala, že je zmaštěná jako my. Druhá dívka se však zdála v pořádku, a proto nám také poradila. Díky ní jsme zjistili, že se nacházíme jenom několik desítek metrů od muzea. Prošli jsme muzeem a lehli si v přilehlém parku na zem. Konečně jsme věděli kde jsme, takže byl na místě odpočinek. Z místa, kde jsme leželi byl nádherný výhled na ten vyčnívající pahorek. Ležela na něm spousta lidí a užívala dne, stejně jako my.

          Poté jsme zamířili na byt, kde bylo v plánu nabrat síly a také načít flašku rumu. Daniela měla naštěstí balkón, takže jsme popíjeli v klidu na něm. Hned jak byla flaška skoro prázdná jsme vyrazili opět do ulic. V Coffee shopu jsme udělali menší nákup a usadili se před Rookies. Zde jsem se dal po chvilce do řeči s pohodovým chlapíkem. Mohl jsem si tak ověřit do jaké míry se domluvím anglicky. Chlapík byl z Německa, prý někde od hranic. Jeho jméno je Rick a má rád travku, proto je prý v Holandsku pečenej vařenej. Poté jsem začal učit Denisu konverzovat anglicky. Bylo to zajímavé zpestření. Následně jsme ještě několik hodin putovali po městě, znovu kecali s Němcem Rickem a jeho Německou partou. Dokonce jsme mu nabídli i náš rum a ten skopčák jej ocenil. A zase jsem si uvědomil výhody Amsterdamu. V celém Německu jsem nepotkal žádného Němce, jenž by chtěl konverzovat anglicky. Musel jsem se vydat až do Holandska abych něco takového viděl a slyšel. Před cestou na byt jsme se ještě stavili na ten již několikrát zmíněný výběžek. Až na samotný vrchol. Z druhé strany pod ním byla vidět silnice, po níž se i v pozdních nočních hodinách proháněli auta a skútry. Mimo to se nám naskýtal i fascinující pohled na osvětlené město. Amsterdam a jeho krásy nám nebyli utajeny, sami jsme je naplno poznali.

          ,,Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu."

Karel Čapek

Pokračování příště

Cestopisy z Amsterdamu - 1. část - Cesta do Holandska

          Je chladný lednový večer. Půl roku poté co jsem podnikl cestu do Amsterdamu. Žhavím jeden z mixů od NEOTICA, což mě hází přesně do té nálady, abych vám konečně mohl vyprávět náš příběh o té spontánní cestě. O té cestě, jenž byla jedním z nejemotivnějších zážitků mého života.

Paul Scribbler

          Naše cesta začíná v jednom nejmenovaném baru našeho malebného maloměsta. Zde jsem se setkal s mojí "fellačkou" Denisou, s níž jsem měl v plánu, cestu do nejoblíbenějšího evropského města podniknout. Každý z nás měl pouze malý batoh, ve kterém byli uložené pouze ty nejnutnější věci a také 110 €. Před odjezdem se bylo potřeba rozloučit něčím co nám mělo na cestě chybět. Bylo to naše místní pivo. Vypili jsme jich pět a vyrazili na vlak. Cesta začínala poklidně a v dobré náladě. Naše první zastávka byla pouze o dvacet kilometrů dál v okresním městě, kde jsme měli opět dost času, a proto nebylo od věci navštívit i místní nádražní nalévárnu. Naše nálada se po této návštěvě ještě více zlepšila. 

          Při čekání na další vlak do Prahy, jsme potkali zábavného postaršího chlapíka. Jmenoval se Mirek a vypadal, že už si také lehce přihnul. Pospíchal do města, ze kterého jsme přijeli my. Měl sice kolo, ale to využít nechtěl, jelikož mu po několika pivech ztěžkly nohy a tak se rozhodl, že raději vyčká na pohodlnější způsob dopravy. Míra nás obveseloval historkami, mimo jiné i tou jak jej na nedávné zábavě jedna dívka knockoutovala. To byl důvod toho, že i přes značné večerní přítmí, stále neodložil z očí sluneční brýle. Původně jsem si myslel, že chce vypadat tajemně. Jakmile je ale odložil, aby nám ukázal modřinu pod okem, tak všechna jeho tajemnost vzápětí vyprchala a před námi seděl jenom chlapík co prostě kdysi sáhl tam kam neměl. Náš vlak mezitím přijel, a tak jsme Míru opustili. Získal však od nás označení "fellák" čehož si i do jisté míry vážil.

          Naše cesta pokračovala. Další cíl byla Praha. Ve vlaku jsme pojedli a již trochu znaveni se nechali poklidně unášet cestou. Na místo jsme dojeli chvíli před dvanáctou s vědomím toho, že až v pět ráno odjíždíme. Měl nás vézt jeden kurýr, jenž vozil po Evropě balíčky. Rozhodli jsme se tedy, že noc přečkáme v pražských ulicích. Ve vlaku nám vyprahlo, a proto bylo důležité najít obchod, abychom doplnili zásoby. Naštěstí byl kousek od "hlaváku" malý turecký krámek. Mimo piva na osvěžení jsme neopomenuli koupit i rum, abychom v Amsterdamu nestrádali. Poté se nenabízelo nic jiného než usednout na lavičku před hlavní nádraží a osvěžit se. Bohužel nám do toho vstoupila osoba patřící do místní "smetánky". Mladá, všetečná dívka, jenž žila poněkud v jiném světě. Její historky o zhýralém životě se střelou v žíle a na vrcholku alp se stali po chvíli otravné až monotonní, a proto jsme místo opustili a dívku nechali odejít hledat nové dobrodružství. Uvnitř jsme si vypili kávu a poté nás vyhodil policista s tím, že se hlavní nádraží na několik hodin uzavírá. Zamířili jsme proto do nonstop fastfoodu, kde jsme si mírně odpočinuli. Dále naše cesta mířila opět na hlavák, kde byl smluvený sraz s naším řidičem. Hlavní nádraží ve čtyři ráno připomíná film Mandragora. Unavený bezdomovec ležící na kusu roztrhané krabice, tu a tam hrající na piano song, jenž podezřele připomínal soundtrack z již zmíněného filmu. Občas se u nás někdo zastavil a zažebral o nějaký drobák. Jedním z nich byl i nepříznivě vypadající chlapík, který nás poctil svojí srdceryvnou historkou o tom, že už se dva dny nemůže dostat na Slovensko, a proto obchází celou Prahu a žebrá. Nakonec proč ne, alespoň si dal práci a vymyslel si na čem vydělat pár drobnejch. 

          Po páté hodině ranní jsme se přesunuli ven, kam přijel náš řidič. Jmenoval se Emil. Vyzvedl nás v autě, jenž sice vypadalo poměrně v pořádku ale znělo jako něco co bylo sestaveno z více než jednoho vozidla. Hlavně, že jsme konečně jeli. Spát se tam bohužel nedalo, jakmile jsme překročili rychlost osmdesáti kilometrů za hodinu, tak se auto začalo celé klepat. "Naštěstí" jsme hned za německými hranicemi narazili na kolonu. Naskytla se možnost v klidu se prospat. Horší bylo zjištění, že když jsem se po třech hodinách vzbudil, naše auto stálo na téměř totožném místě. Kolona se však brzy pohnula, a tak začalo vše vypadat lépe. Když se nás Emil zeptal, jaké máme v Amsterdamu ubytování, sdělili jsme mu, že žádné, jelikož tam jedeme na "blind" a že se určitě něco vyskytne, když budeme hledat. Vyskytlo. Emil nám oznámil, že nám může v jedné internetové skupině vyvěsit inzerát. Za necelé dvě hodiny jsme nalezli místo, které mělo být naším přechodným domovem. Navíc přímo u centra Amsterdamu a za přijatelnou cenu. K tomu začala cesta rychle ubíhat. Každou chvíli bylo Holandsko blíž. Emil však vezl balíček do Düsseldorfu, takže se naskytla šance poznat i trochu Německo. U domu, kde Emil doručoval balíček, byla malá hospůdka, kterou vedli dvě velice staré Němky. Všechny pokusy o navázání rozhovoru v angličtině byli marné, takže pivo nám musel objednat náš řidič, který uměl německy. ,,Tady s angličtinou neuspěješ, tyhle babky ještě za mlada hajlovali, ty uměj jenom německy," poznamenal trefně Emil. Zřejmě měl pravdu. I jejich bar vypadal na to, že má za sebou dlouhou historii. Zeď za barem byla ověšena nejméně dvě stě fotkami. Pivo podávali pouze černé, hodně sladké a velmi drahé.

          Z Düsseldorfu šlo všechno již ráz na ráz. Holandských hranic jsme dosáhli během chvíle a za pár hodin už byl nedaleko i samotný Amsterdam. Emil sice ještě musel rozvést jeden balíček a trochu si zajet, ale to bylo jen nepatrné zdržení. Kolem osmé hodiny večer nás dovezl na místo. Byla to nádherná oblast klasických, holandských řadových domků, v oblasti maximálně pět minut od centra Amsterdamu. Konečně jsme dojeli do cíle a to hlavně díky Emilovi, jenž se stal našim dalším "fellákem". Vchod číslo 7 čekal jenom na nás až vstoupíme.

       

          Slovo "fellák" znamená kamarád či kamarádka, jenž je něco více než jen normální kamarád. Jakmile tě člověk označí slovem "fellák", znamená to, že si pro něho speciální osoba. Dost lidí bere toto slovo jako urážku, avšak opak je pravdou. Je to výraz znázorňující nejhlubší úctu nebo pevný vztah k určité osobě.

Paul Scribbler

Pokračování příště

Pivo a Čaj

,,Vstávej, Hej vstávej!" 

,,Co je?"

,,Jdeme na drink."

,,Neee už další nezvládnu!"

,,Vždyť jsou teprve tři hodiny ráno."

,,Teprve?! Ale i tak, dnes už to nedávám."

,,Ale no tak, snad neodmítneš drink."

,,Už chci klid a ticho."

,,Klidu a ticha si užiješ v hrobě víc než dost."

 ,,... tak jo jdeme."

Jooo někdy se mi stalo, že jsem musel tímto způsobem lámat lidi. Takto je psychicky "deptat". Jenom proto, aby párty jela dál a my si užili další minuty či hodiny našich mladých životů. Jen málo z nich podlehlo a zachovali se podobně. Jeden z nich byl i Pax. S ním nikdy neuvázla párty na mrtvém bodě. Navíc to byl člověk, který věděl jak žít. Každý by se od něho měl co přiučit. A přesně o něm je tento příběh...

Mě se říkalo Pinta. Jako pinta piva, jestli znáte tuto měrnou jednotku. Paxe jsem znal už nějaký ten pátek, a tak bylo potřeba opět prolít hrdlo něčím chladivým, co nám zajistí patřičné opojení. Proč také ne, vždyť byla teprve středa a víkend daleko. Proto jsme zamířili s menší skupinkou lidí do jednoho nechvalně známého místního baru. Ano chodili jsme sem často. Jakmile byla prvotní pachuť ze dne plného přemýšlení a pocení se nad "složitými" testy smyta, tak se naše konverzace odebrala směrem k tématu, ke kterému jsme ji prvoplánově směřovali. 

,,Kámo ta barmanka je dnes nějaká chcíplá, vůbec nekroutí bokama."

,,Nikdo nekroutí bokama, když při tom nese šest piv."

,,Ale tahle jo."

,,Možná občas, nemám čas jí tolik sledovat."

,,To bys musel na chvíli odložil ten IPhone, a pak bys poznal ten rozdíl."

 ,,Ále, neser mě s tím a navíc mám pro tebe jeden úkol."

,,Jakej úkol ty vole, hrajeme snad vadí nevadí?"

,,Nee, ale potřebuju, aby ses omluvil té holce jak jsi s ním před týdnem pil a pak jste mi opilí volali." 

,,A za co bych se jí měl omlouvat?"

,,Prej jsi byl ožralej jako prase a nablil jsi jí do kabelky."

,,Jooo za tohle, ale proč bych se jí vlastně měl omlouvat?" 

,,Protože bych jí chtěl časem navštívit a ty jí znáš, proto by tento incident na mě vrhal špatné světlo, jelikož jsem tvůj fellák." 

,,Ále, to nesmíš tak hrotit, stejně bych ani nevěděl jak začít.

,,Něco vymysli." 

,,Dobře, takže to jí mám napsat: "promiň, že jsem se ti vyblil do kabelky a doufám, že ty tampóny co tam leželi byly i po tomto mém drobném excesu použitelné"? 

,,Nee, napiš to nějak citlivě, vytříbeně a hlavně ať to nevypadá, že jsem tě k té omluvě navedl já."

,,... Dobře tak já to zkusím."

Věděl jsem, že Pax má na tu slečnu opravdu zálusk, a tak jsem se rozhodl, že mu vyhovím. Proto bylo nezbytné vymyslet nějakou kulantní a nenápadnou omluvu, která všechno špatné smyje. To pro mě nebyl problém, jelikož procento alkoholu v krvi stoupalo, a proto se mé výřečné a neotřelé já projevovalo čím dál tím více. Napsal jsem jí to tedy tak, jak by to dokázali vyjádřit pouze přední světoví básníci:

,,Zdravím tě má rozmilá, nádherná a spanilá krásko. Právě jsem si uvědomil, že moje chování a činy tě možná zaskočili, pohoršili či zneuctili, a tak zde přicházím s omluvou. Mrzí mě má netaktnost i slabost mého trávícího traktu, jenž polevil v tu nejméně vhodnou dobu. Doufám, že mi kdy dokážeš odpustit, protože si to budu až do nejhlubší smrti vyčítat. Tvůj velice zahanbený přítel Pintoslav"

Pax zprávu zhlédl a každé mé slovo odsouhlasil. Vše bylo vyřešeno a naše veselí panovalo dále. Až do rána, než jsem si přečetl skutečnou verzi mé omluvy:

,,Čau kotě. Zrovna jsem zjistil, že jsem se fakt choval jak kokot, a tak bych se ti asi měl omluvit, takže sorry jako. Fakt mě sere, že jsem ti zeblil kabelku a doufám, že bude ještě použitelná. Snad budeme v pohodě a někdy zase zachlastáme. Tvůj fellák Pinta."

Od té doby jsme tu slečnu ani jeden už nikdy neviděli.

O nějaký čas později se Pax rozhodl, že dá víkendovému chlastání jiný rozměr, a proto jsme měli za úkol obejít co nejvíce hospod a v každé z nich si dát pouze jedinou pintu piva. Neváhal jsem, jelikož Pinta se mi neříkalo jen tak bezdůvodně. V prvním baru bylo pivo velmi osvěžující a lahodné. Hned vedle byla menší "nalejvárna", do níž jsme bez váhání vstoupili a i když zde byl požitek z napití, kvůli menší údržbě pípy horší, tak i přes to do nás pivo vklouzlo jako nic. Naše třetí štace byla za rohem. Zde jsme ihned po dopití poprvé ždímali obsahy svých močových měchýřů, jelikož točili desítku po níž, jak známo, to teče daleko dříve a daleko rychleji. Ve čtvrtém lokále byla krásná barmanka, pro jsme to zde protáhli o tři pinty déle. V pátém baru jsme potkali několik přátel, proto nebylo těžké zde setrvat o dvě až tři další pinty na víc, než někdo navrhl, aby se uskutečnil přesun zase dál. Z naší šesté štace si již moc nepamatuji. Vzpomínám si až na naší, údajně devátou hospůdku, jenž byla krásná a malebná, na městské poměry až nezvykle klidná. Hodně nás proto mrzelo, že naše zvratky znesvětili její sněhově bílou fasádu. 

Ale přesuňme se k tomu hlavnímu. Jednoho dne v pátek byl čas na schlazení nervů v jednom z našich oblíbených lokálů. Bohužel ten den měl Pax velmi napilno, a proto se rozhodl, že si dá pouze čaj.

,,Jak to můžeš pít vždyť tohle pijou důchodci."

,,Není to špatný, měl bys to taky občas zkusit."

,,To bych do toho musel nalejt něco říznějšího, stejně tak jako bys to teď měl udělat ty."

,,To až zítra jakmile se vrátím z velkoměsta a když už jsme u toho, pojedeš s námi?" 

,,A co tam jedete dělat?"

,,Jenom menší nákup, nějaký věci do bytu a možná tam někde najdeme v akci flašku Jagermeistera."

,,Zní to lákavě, možná bych jel."

,,Dobře, vyjíždíme v deset."

,,Jestli do té doby vstanu a zavolám ti, tak pojedu."

,,Tak se dnes moc neožer."

,,Zkusím to."

,,Dobře zítra do deseti čekám hovor a my se pro tebe zastavíme, jestli nezavoláš tak vyjíždíme bez tebe."

,,Beru na vědomí."

,,Dobře tak se měj."

,,Ty taky."

,,A nechlastej dnes tolik ať vstaneš."

,,Zkusím to, čus."

,,Čus."

Den plynul a já se už chystal odjet domů, když najednou mě odchytla parta lidí, kterou jsem tak velmi důvěrně znal. Zapadli jsme do baru a užívali páteční odpoledne a následně i večera. Když bylo ráno a všichni již odešli, tak na mě začala také doléhat únava, a proto jsem usedl k baru. Zde jsem potkal dalšího kamaráda s nímž pochopitelně padlo dalších několik drinků. Poté mi nabídl, že má odvoz domů a že mě mohou hodit také. Neváhal jsem. Náš řidič byl sice amatér, ale v opilosti mi je jedno kdo mě odveze. Při jízdě našel kamarád pod palubní deskou zbraň a láhev whiskey. Řidič naštěstí nebyl proti, aby jsme si tyto věci vypůjčili. V pistoli byli sice jenom slepé náboje, ale i tak s ní bylo možné zažít spoustu legrace. I přes to, že jsem se ráno probudil ve své posteli, tak mi rozhodně nebylo do zpěvu. Celý den jsem se z ní totiž nebyl schopen vyhrabat. Lepší to bylo až večer, ale i přes nově nalezenou sílu mi nebylo po chuti jít opět někam pít.

Ten den kdy se vše změnilo, byl právě den po tom... v neděli ráno. To ráno kdy mě probudilo vyzvánění telefonu:

,,Haló."

,,Čau tady Mick, jsi střízlivej?"

,,Joo jsem!"

,,Víš... nevím jak to říct, ale... Pax je mrtvej."

,,Cože, hele nemám po ránu chuť na fóry, ať Pax zvedne prdel a napíše mi, od včera se neozval."

,,... Ale tohle není vtip... je to tak, včera, když jeli večer z nákupů, tak se vybourali v autě a..."

,,A co?!"

,,A nezvládli to."

,,................."

,,................."

,,................."

,,Jsi tam?"

,,Jo, jo jsem tady, já... já jen tomu nemůžu uvěřit."

,,Já taky ne."

,,Tak díky za zprávu."

,,V pohodě."

Možná se teď ptáte co z tohoto příběhu plyne a nebo co si z něj máte odnést. Pravda je taková, že s blízkým člověkem můžete zažít spoustu skvělých věcí, co se vám vryjí do paměti a už na ně nezapomenete. Stejně tak jako některé úplně běžné, všední věci, jako třeba když jdete na pivo a váš kamarád na čaj...

Paul Scribbler - Úryvek z knihy

...Přes počáteční obavy se nikdo nic nedozvěděl, Jim držel jazyk za zuby. I tak si od té doby přišel James v partě odstrčený. Do Toollgate už chodil jen zřídka a s nechutí. Toho si všiml Tony, a proto k němu jednoho dne přisedl. ,,Tak co se děje chlapče?“ ,,Ale nic Tony, dobrý všechno v pohodě,“ odpověděl James a podivně se usmál. Tony si ho prohlížel a zřejmě analyzoval proč James nemluví pravdu. ,,Co tvoje hlava?“ pokračoval Tony. ,,Nic to nebylo, mám jen pár stehů.“ Tony se zatvářil vážně a řekl: ,,Hele jestli jde o to, tak každýho jeho první zápas změní, i když každý nezačíná proti úhlavnímu rivalovi jako ty. Ale sakra, vždyť si z toho vyšel poměrně dobře o hodně lépe než já při své premiéře.“ ,,Vážně? A jak jsi dopadl?“ zajímal se James. ,,Tenkrát jsme hráli proti Newcastle United. Hrálo se u nich a my prohráli 3:1. Ničeho jsem se tenkrát nebál a tak mi přišlo jako dobrej nápad, abych se při rvačce tlačil co nejvíc dopředu. Dopadlo to tak, že si mě vyzvedával můj nasranej fotr v nemocnici, kde jsem skončil s polámanýma žebrama, zlomenou rukou a s ksichtem plným modřin. I přes to mě ještě ten den seřezal jak žito,“ vyprávěl Tony. ,,Jak ses k tomu po takové nakládačce mohl vrátit?“ udivil se James. ,,Tenkrát mi bylo šestnáct, takže se mi šrámy zahojili rychle. Za pár týdnu jsem byl zase v ochozech a fandil ještě víc než kdy dřív. A co se týče rvaček, tak jsem zdaleka neztratil svojí urputnost a houževnatost, pouze bylo potřeba lépe vyhodnocovat to, jakým způsobem se do nepřítele obout,“ zakončil Tony a poplácal Jamese po rameni. ,,Moudrý chlap,“ pomyslel si James, ,,jestlipak se v něm také probouzí to sadistické chování jako v Jimovi.“...

Zasranej Poet

          Tak je to tady, konečně jsem si prošel tou rádoby tvrdou a nervy drásající zkouškou života... kdyby tu tak byl brácha se kterým bych to zapil. Asi proto mě úspěch, kterého jsem dosáhl netěší a je mi na místo toho spíše lhostejný. Ještě to není tak dávno co mi život zase přišel poměrně snesitelný, ale dnes si nevím co počít... opět. Jediná jistá věc byla, že spolu zapijeme náš "pokrok", ale tys odešel brácho... moc brzy jsi odešel... teď už jenom mohu o těchto věcech bloumat nad tvojí rakví... nad tvojí rakví, kde nás stálo stádo... stádo těch co ti byli věrní. A i přes to mám pocit, že jsem mohl udělat víc. Kdyby to jen šlo vrátit, ten den... ta událost... ten okamžik... ten zkurvenej okamžik co všechno na vždy změnil. Kdybych tam tenkrát byl s vámi a zabránil tomu, ale to už je historie, ne příliš vzdálená, ale je... a historií se žít nedá. To je přesně můj názor, historií se žít nedá, tak proč pořád myslím na to co se stalo? Proč se v tom teď hrabu? Sám se v tom nevyznám. Možná proto, že když člověk ztratí něco co mu bylo blízké, tak se to v něm promítne. Asi jsem v poslední době moc pospíchal... moc jsem zanedbával "všední život" a neuvědomil si jak může být pro někoho krátký. Neúprosně jsem směřoval kupředu, přitom jsem sám nevěděl kam a při tom všem spěchu mi nedošlo, že by bylo lepší se na chvíli zastavit a nadechnout se... nadechnout se a těšit se z toho jediného okamžiku, který právě prožívám. Možná proto si teď přijdu jako špatný přítel, že jsem vždy nedokázal vyslechnout vše co bylo třeba a že jsem místo toho pospíchal životem i myšlenkovým pochodem kupředu, někam dál,..

          Ten den, když jsem se dozvěděl tu nepředstavitelnou a zdrcující zprávu, mi byla před mojí rychle směřující dráhu, postavena zeď... zeď co všechno na okamžik blokla... kdyby jen na okamžik. Vše už bude navždy jiné... néé temnější ani horší, ale smutnější a prázdnější.

          Vím, že na nás budeš koukat, nebo na nás spíš myslet, jelikož máš teď plný ruce práce s poznáváním nové formy bytí. Vím, že na nás nekoukáš z oblaku, jak by řekli někteří "z nebe", ale zažíváš teď novou formu života. Věřím, že vzpomínáš i na tento bídný svět, i když tam kde jsi teď je ti určitě lépe. My na tebe myslíme a jednou se v tom světě potkáme... jednou nás tam přivítáš a budeme pokračovat v našem bezstarostném lifestylu... jednou bude vše jako dřív. Možná brzy, možná později, někde ve světě kde nejsou války a nenávist, někde kde i ty největší sráči dojdou pokoje... v to doufám a v to věřím...

          Vždy jsem si myslel, že ty přežiješ mě, že můj bohémský styl života zahubí mé tělo mnohem dříve... bohužel tomu tak není, a proto doufám v to co jsem tu teď vyplodil... brzy na shledanou brácho...

Paul Scribbler

         

The Artist - 2. St. John´s

          Ano rozhodl jsem se téměř ve vteřině, pojedu do Kanady. Proč? Sám nevím asi proto, že nejsem srab který se bojí příležitosti. Ale o to ani nejde. Zkrátka už to chtělo změnu od každodenní rutiny. Sally brala můj odjezd poměrně skepticky i přes to, že jsme byly pouze kamarádi. Každopádně jsem věděl, že teď nechci nic jiného než chytnout tuhle šanci za pačesy. Byl právě předvečer dne kdy jsem měl odjíždět a zrovna mi přišla zpráva od Sally:

,,Ahoj Tysone."

,,Čau Sally"

,,Myslíš to s tou Kanadou vážně :O."

,,Ano Sally... myslím."

,,Takže tě měsíc neuvidím?"

,,Přesně tak Sally."

,, :-/ "

          Poté jsem Sally již nenapsal, jelikož nebylo v mých silách jí vysvětlovat to, že si svůj názor nerozmyslím. Možná když se na měsíc ztratím, tak konečně pozná co ve mě má, ale třeba si to pouze namlouvám. Slečna Priscilla mi naštěstí vše domluvila. Měl jsem pouze odcestovat do Prahy a poté přímým letem do Kanady do St. John´s. Škoda, že nemohla se mnou.
          I přes všechnu nervozitu jsem se těšil na něco nového, nepoznaného a záhadného. Kdybych tak věděl co mě čeká. Po náročném letu a výstupu na Mezinárodním letišti v St. John´s mi všechny tyto pocity přebila jediná věc a to potřeba útulné a měkké postele. Můj průvodce byl naštěstí pohotový, takže mě za necelou hodinu dopravil na místo ubytování. Bydlel jsem na nevelké koleji v poměrně klidné čtvrti města. I přes to, že bylo teprve odpoledne, ulehl jsem do postele tak rychle, že mě ani nenapadlo si nejdříve vybalit zavazadla.
          Probuzení u mě nastalo až pozdě večer, jelikož na můj pokoj nikoho dalšího neubytovali. Nebylo tedy nikoho kdo by narušil můj odpolední klidový režim. Měl jsem chuť na cigaretu, a proto mi přišlo na mysl, že bych si mohl trochu prohlédnout okolí koleje. Uvnitř na chodbách bylo jako po vymření, zřejmě byli všichni někde na párty. Aby také ne, co jiného dělat v pátek večer. Vyšel jsem proto ven a zapálil si cigaretu, přičemž jsem pozoroval dění na ulici. Na chodníku přes silnici vláčel pes svého pána, tak horlivě, že to vypadalo jako by jej venčil snad on sám. Opodál u popelnic si zase bezdomovec hledal něco k zakousnutí v popelnici. Všechno jsem to tak pozoroval, když najednou... jako bych zacítil něco, co tak důvěrně znám, něco od čeho si dávám v poslední době mírný odstup... ale sakra, tohle voní opravdu dobře, něco takového se u nás shání špatně. Nenápadně jsem se začal rozhlížet odkud ta slastná vůně pochází.

          ,,Hej dáš si taky?" Ozvalo se za mnou. Ohlédl jsem se a spatřil tam dívku. Brunetu s šibalským úsměvem a s jointem v ruce.

,,Jasně, voní to moc dobře."

,,To si piš, jeden z nejlepších místních modelů."

          Usedl jsem vedle té dívky a pozoroval jak šlukuje tu vonnou tyčinku plnou inspirace a radosti. Pohlédla na mě a podala mi ji. Měla pronikavé černé oči, i když momentálně trochu zarudlé. Hned po prvním potáhnutí mě zachvátil prudký kašel. A sakra, nic tak intenzivního mi plícemi dlouho neprošlo. Dívka opět nahodila svůj šibalský úsměv, při kterém se jí dělaly ve tvářích nezaměnitelné ďolíčky, a řekla:

,,Ale copak, to u vás nic tak kvalitního nekouříte a nebo jsi začátečník?"

,,*kašel* spíš momentálně neaktivní *kašel* kuřák."

          V tichosti jsme si užili tuto rituální chvíli plnou povznášejícího bafání. Ten stav byl úžasný, nikdy v životě jsem nebyl tak moc.

,,Tak jak se cítíš?"

,,Joo... jee... je to okay."

,,To vidím ∗smích∗ měl by sis na to začít zvykat, na Stephena chodíme vždy takto povzbuzení."

,,Jak víš, že jdu ke Stephenovi?" 

Dívka se usmála a odpověděla: ,,Slečna Priscilla mi řekla abych tě uvedla do obrazu Tysone."

,,Vážně a co ještě říkala?"

,,Abych na tebe dohlédla."

,,Tak to bys mě měla doprovodit na pokoj, protože jsem tak zkouřenej, že ani nevím kudy jít."

          Beze slova vstala a chytla mě za ruku. Pak mě vtáhla dovnitř. Přesně věděla kam jít, do pokoje 125. Usedl jsem na postel a vstřebávat momentální pocit. Po chvilce jsem si uvědomil, že dívka stále stojí mezi dveřmi. Můj pohled spočinul na její tělo. Můj zrak si jí pomalu prohlížel od od bot až po hlavu. Její dlouhé nohy v černých legínách, které nádherně přiléhali k jejím stehnům. V pase poměrně štíhla. Bílé tričko nebylo zcela upnuté, ale i přes to v něm vyniklo její nádherné poprsí. Mohla mít tak trojky. Můj pohled se dostal až na její obličej. Přejel jsem její šibalský úsměv až na ty černé oči.

,,Už sis mě dostatečně prohlédl?"

,,Jooo to si piš, jak dlouho už takhle vlastně civím?"

,,Dost dlouho na to, abych si všimla toho co ti vyrostlo mezi nohama."

,,Ehhhh", odfrkl jsem si.

,,Tak zase zítra Tysone", řekla a jako pokaždé předtím s úsměvem odcházela.

,,Počkej! Jak se jmenuješ?"

,,Vicky", řekla a odešla.

          Tak takhle jsem poprvé poznal St. John´s, možná mohla Vicky zůstat déle a zpříjemnit mi začátek, ale to bych si možná později tak neužil ty příjemné chvíle...